Bez kufru sa tak pekne skáče po stromoch…

Keď prišiel Ivan Wernisch čítať svoje básne na festival Feliber poetry, pozvali sme ho na pohár modranského vína. „Tady jsem se u Jože Mihalkoviče v kuchyni pral s Janem Skácelem“, povedal, „házeli jsme po sobě židle“. Kvôli čomu? spýtala som sa. „Pořád říkal naše generace, ta naše generace, tak jsem se ho zeptal jaká je to generace…“

26.06.2022 11:00
debata (3)

Nedávno, 18. júna, oslávil možno najlepší český básnik 80. narodeniny. Len toť bol u nás na festivale, kde po dvanástich rokoch prvý raz verejne vystúpil a čítal aj svoje básne. Blahoželali sme mu už tam a ja som mu povedala: „Ivan, my Ťa tu ľúbime.“ Potlesk, s akým sme sa s ním lúčili, bol dlhý a dojímavý.

Keď mu Patrik Lančarič, moderátor večera, pripomenul jeho vyhlásenie, že keď si človek vyberie cestu básnika, tak si vyberá núdzu, chudobu a ťažký život, a ak by mal možnosť ešte raz žiť, urobil by všetko, aby básnikom už nikdy nebol, Ivan ho poopravil a vyhlásil, že si tie svoje slová pamätá, ale už neplatia. Znova by chcel byť básnikom a rozhodne by nemenil. A dodal, že pred rokmi musel byť na niečo „pořádne nasratej“, keď to povedal.

Ale po poriadku. Narodil sa 18. júna 1942 v Prahe na Karlově, „jen kousek od místa, kde byli dopadeni atentátníci, a právě ve chvíli, kdy se na jejich mrtvoly přijel podívat nový říšský protektor K. H. Frank“. Jeho otec Adolf Wernisch bol sudetský Nemec z Lanškrouna, mama Libuša, rodená Janžurová, pochádzala z Cerhovic z okresu Hořovice. „Babička Karolína byla to, čemu se říká prostá žena z lidu, dědeček Jindřich byl dobrodruh. Pochazel ze zámožné statkářské a kupecké rodiny, nezdědil však ani haléř, pro což upadal často do trudnomyslnosti, z níž se léčíval ve vinárnách.“ No po dedovi zdedil „pábitelství a chorobnou prolhanost”. Jedna z prapredkov bola dokonca Tatárka a priezvisko do Čiech priniesol starý otec z Ruska.

Na vojnu si spomínal takto: „Byly mi tři roky, mám to spíš jen z matčinho vyprávění. Že se tam věšelo a vraždilo. Ale zůstal mi i nějaký vlastní zlý pocit z toho místa…“ Keď prišiel po vojne prvýkrát do školy, postavila ho pani učiteľka pred tabuľu, ukázala naňho a povedala: „Milé deti, tento chlapec prehral vojnu, ale my mu ukážeme, že sme lepší ako on, dáme mu príležitosť polepšiť sa, aby bol hodný žiť medzi nami.“ Ivan vraví: „Koukal jsem jak jelen, a to se ví, že jsem se okamžitě zarputil a stal se dítětem zlobivým, všem protivným.“

Detstvo? Z nudy založil požiar a podpálil byt v Břevnove, podpálil lístie, od ktorého sa chytila polozbúraná budova na námestí Vyššího Brodu, kradol, utekal z domu, v siedmej triede ho druhýkrát vylúčili zo školy, lebo: „Byl jsem dopaden, kterak se navracím ze Západního Německa. Představte si, že v době, kdy se kdekdo pokouší uprchnout z Československa, přistihnou bedlivé pohraniční orgány dvanáctiletého kluka, jak kráčí opačným směrem. To byl průšvih. Ty výslechy. Těch facek. A nakonec jsem si ještě vymyslel (chorobný prolhanec), že mě špióni a diverzanti používali jako spojku, estébáci tomu uvěřili a celá ta legrace trvala o nějaký den déle.“

Neskôr nastúpil do výtvarnej školy v Karlových Varoch. Mal sa stať výtvarníkom – modelárom. Tam ho tas odnaučili všetko, čo som sa naučil, a raz a navždy ho pripravili o radosť z kresleniia. Radosť z kreslenia vystriedala radosť z čítania Čapka a Nezvala. Písal do karlovarského časopisu úvodníky, kritiky, básne, do redakcie prinášal aj kresby. „Pak mi najednou v Kultuře otiskli básničku a jinde druhou a třetí a čtvrtou, něco odvysílal rozhlas, a byl ze mne Mistr. Dokonce jsem dostal nějakou tu korunu.“

Debutoval v roku 1958. Surrealis­tickú skupinu sa mu nepodarilo založiť. O rok neskôr zmaturoval. Pracoval ako betonár vyhnívajúcich nádrží na Trójskom ostrove, ako javiskový technik v Tylovom divadle (čo mu divadlo nadobro sprotivilo), tesár v družstve Montáž, s ktorým pomáhal stavať zdravotné stredisko v Plasích a rekreačný tábor pri Čiernom mori; ako reklamný agent športového vydavateľstva Olympia, ako „upratovačka” hvezdárne na Petříně, ako kopáč, štukatér, robotník chemickej injektáže na stavbe pražského metra, stavač šapitó v cirkuse, zamestnanec pamiatkového výskumu, nočný strážnik v autoparku v Prahe – Juh, v sklade nábytku v Ďáblicích a v pražskej Loretě. V 90. rokoch sa stal redaktorom a šéfredaktorom Literárních novin a na prelome tisícročia začal pracovať v pražskom antikvariáte Ztichlá klika.

Ale pomedzi to bol vždy básnikom. Poslednou zbierkou je zbierka Almara. Medzi jeho debutom Kam letí nebe a Almarou uplynulo šesťdesiat rokov. Zimohrádok, ktorým ho tlačia jeho čitatelia ku stene na každej besede, vyšiel až v roku 1965. „Tehdy jsem jen lyrizoval, zamlžoval, mátožil“, hovorí dnes.

O básni vraví: „Chápejme ji nyní jako literární dílo, báseň je forma zhuštěného slovního vyjádření. Vzniká z vnitřní nutnosti, přichází z neznámých hlubin lidské duše. Báseň je něco, co se nedá pochopit jen tak, pouhým rozumem. A sám rozum by také nestačil k jejímu vytvoření.“

© Autorské práva vyhradené

3 debata chyba
Viac na túto tému: #poézia #česká literatúra #Feliber poetry #Jozef Mihalkovič #Jan Skácel
Flowers