Nedávno, 18. júna, oslávil možno najlepší český básnik 80. narodeniny. Len toť bol u nás na festivale, kde po dvanástich rokoch prvý raz verejne vystúpil a čítal aj svoje básne. Blahoželali sme mu už tam a ja som mu povedala: „Ivan, my Ťa tu ľúbime.“ Potlesk, s akým sme sa s ním lúčili, bol dlhý a dojímavý.
Keď mu Patrik Lančarič, moderátor večera, pripomenul jeho vyhlásenie, že keď si človek vyberie cestu básnika, tak si vyberá núdzu, chudobu a ťažký život, a ak by mal možnosť ešte raz žiť, urobil by všetko, aby básnikom už nikdy nebol, Ivan ho poopravil a vyhlásil, že si tie svoje slová pamätá, ale už neplatia. Znova by chcel byť básnikom a rozhodne by nemenil. A dodal, že pred rokmi musel byť na niečo „pořádne nasratej“, keď to povedal.
Ale po poriadku. Narodil sa 18. júna 1942 v Prahe na Karlově, „jen kousek od místa, kde byli dopadeni atentátníci, a právě ve chvíli, kdy se na jejich mrtvoly přijel podívat nový říšský protektor K. H. Frank“. Jeho otec Adolf Wernisch bol sudetský Nemec z Lanškrouna, mama Libuša, rodená Janžurová, pochádzala z Cerhovic z okresu Hořovice. „Babička Karolína byla to, čemu se říká prostá žena z lidu, dědeček Jindřich byl dobrodruh. Pochazel ze zámožné statkářské a kupecké rodiny, nezdědil však ani haléř, pro což upadal často do trudnomyslnosti, z níž se léčíval ve vinárnách.“ No po dedovi zdedil „pábitelství a chorobnou prolhanost”. Jedna z prapredkov bola dokonca Tatárka a priezvisko do Čiech priniesol starý otec z Ruska.
Na vojnu si spomínal takto: „Byly mi tři roky, mám to spíš jen z matčinho vyprávění. Že se tam věšelo a vraždilo. Ale zůstal mi i nějaký vlastní zlý pocit z toho místa…“ Keď prišiel po vojne prvýkrát do školy, postavila ho pani učiteľka pred tabuľu, ukázala naňho a povedala: „Milé deti, tento chlapec prehral vojnu, ale my mu ukážeme, že sme lepší ako on, dáme mu príležitosť polepšiť sa, aby bol hodný žiť medzi nami.“ Ivan vraví: „Koukal jsem jak jelen, a to se ví, že jsem se okamžitě zarputil a stal se dítětem zlobivým, všem protivným.“
Detstvo? Z nudy založil požiar a podpálil byt v Břevnove, podpálil lístie, od ktorého sa chytila polozbúraná budova na námestí Vyššího Brodu, kradol, utekal z domu, v siedmej triede ho druhýkrát vylúčili zo školy, lebo: „Byl jsem dopaden, kterak se navracím ze Západního Německa. Představte si, že v době, kdy se kdekdo pokouší uprchnout z Československa, přistihnou bedlivé pohraniční orgány dvanáctiletého kluka, jak kráčí opačným směrem. To byl průšvih. Ty výslechy. Těch facek. A nakonec jsem si ještě vymyslel (chorobný prolhanec), že mě špióni a diverzanti používali jako spojku, estébáci tomu uvěřili a celá ta legrace trvala o nějaký den déle.“
Neskôr nastúpil do výtvarnej školy v Karlových Varoch. Mal sa stať výtvarníkom – modelárom. Tam ho tas odnaučili všetko, čo som sa naučil, a raz a navždy ho pripravili o radosť z kresleniia. Radosť z kreslenia vystriedala radosť z čítania Čapka a Nezvala. Písal do karlovarského časopisu úvodníky, kritiky, básne, do redakcie prinášal aj kresby. „Pak mi najednou v Kultuře otiskli básničku a jinde druhou a třetí a čtvrtou, něco odvysílal rozhlas, a byl ze mne Mistr. Dokonce jsem dostal nějakou tu korunu.“
Debutoval v roku 1958. Surrealistickú skupinu sa mu nepodarilo založiť. O rok neskôr zmaturoval. Pracoval ako betonár vyhnívajúcich nádrží na Trójskom ostrove, ako javiskový technik v Tylovom divadle (čo mu divadlo nadobro sprotivilo), tesár v družstve Montáž, s ktorým pomáhal stavať zdravotné stredisko v Plasích a rekreačný tábor pri Čiernom mori; ako reklamný agent športového vydavateľstva Olympia, ako „upratovačka” hvezdárne na Petříně, ako kopáč, štukatér, robotník chemickej injektáže na stavbe pražského metra, stavač šapitó v cirkuse, zamestnanec pamiatkového výskumu, nočný strážnik v autoparku v Prahe – Juh, v sklade nábytku v Ďáblicích a v pražskej Loretě. V 90. rokoch sa stal redaktorom a šéfredaktorom Literárních novin a na prelome tisícročia začal pracovať v pražskom antikvariáte Ztichlá klika.
Ale pomedzi to bol vždy básnikom. Poslednou zbierkou je zbierka Almara. Medzi jeho debutom Kam letí nebe a Almarou uplynulo šesťdesiat rokov. Zimohrádok, ktorým ho tlačia jeho čitatelia ku stene na každej besede, vyšiel až v roku 1965. „Tehdy jsem jen lyrizoval, zamlžoval, mátožil“, hovorí dnes.
O básni vraví: „Chápejme ji nyní jako literární dílo, báseň je forma zhuštěného slovního vyjádření. Vzniká z vnitřní nutnosti, přichází z neznámých hlubin lidské duše. Báseň je něco, co se nedá pochopit jen tak, pouhým rozumem. A sám rozum by také nestačil k jejímu vytvoření.“